Postele, záchody, ty já
pomyslete na všechny ty postele
užívané znova a znova
k šoustání
k umírání.
Postele, záchody, ty já
pomyslete na všechny ty postele
užívané znova a znova
k šoustání
k umírání.
Byl jednou jeden statný jinoch rostoucí do šíře ´víc a víc. Když pátou židli rozsedl řekl si : Nepůjdu infarktu vstříc! Vzal na sebe sexy hadry s nimi pár svých pneumatik a k zářným zítřkům vyběhl (myslím že směr Tatry). Třetí den však řekl si, nic nestane se když vynechám. Přikryl se svou pneumatikou, čas běhání strávil doma sám.
jednou ranou jsem v 16 a půl letech
poslal k zemi svého otce,
krutého nafrněného hajzla, kterému táhlo z pusy.
a nějakou dobu jsem nechodil domů, jen čas od času
abych se pokusil vymámit dolar
od své drahé matinky.
bílí básníci klepou obvykle brzo po ránu
a klepou a zvoní
buší a vyzvánějí
i když rolety jsou ještě dole;
konečně s kocovinou vstanu
počítám, že takováhle tvrdošíjnost
určitě znamená štěstí, terno v té či oné
podobě – ženské nebo peněžní…
černí básníci
mladí
přicházejí ke mně domů –
„to jsi ty, Bukowski?“
„jo. pojďte dovnitř.“
posadí se a dívají se
po zničeném pokoji
a na
mě.
podávají mi své básně.
čtu si
je.