Postele, záchody, ty já
pomyslete na všechny ty postele
užívané znova a znova
k šoustání
k umírání.
Postele, záchody, ty já
pomyslete na všechny ty postele
užívané znova a znova
k šoustání
k umírání.
jednou ranou jsem v 16 a půl letech
poslal k zemi svého otce,
krutého nafrněného hajzla, kterému táhlo z pusy.
a nějakou dobu jsem nechodil domů, jen čas od času
abych se pokusil vymámit dolar
od své drahé matinky.
bílí básníci klepou obvykle brzo po ránu
a klepou a zvoní
buší a vyzvánějí
i když rolety jsou ještě dole;
konečně s kocovinou vstanu
počítám, že takováhle tvrdošíjnost
určitě znamená štěstí, terno v té či oné
podobě – ženské nebo peněžní…
černí básníci
mladí
přicházejí ke mně domů –
„to jsi ty, Bukowski?“
„jo. pojďte dovnitř.“
posadí se a dívají se
po zničeném pokoji
a na
mě.
podávají mi své básně.
čtu si
je.
nevím, kolik lahví piva jsem
zkonzumoval, zatímco jsem čekal, že se věci samy
vyřeší.
nevím kolik lahví vína a whisky
a piva
hlavně piva
jsem zkonzumoval po
rozchodech se ženami –
při čekání na zazvonění telefonu
při čekání na kroky na schodech…